Wicca

 

Ohledně historie Wiccy se vedou veliké debaty, protože buď je považována za prastaré náboženství (někdy se uvádí 20 000 let) a nebo za zcela moderní kult. Pravda je asi ta, že Wicca navazuje na stará pohanská náboženství, ale její konkrétní podoba je moderní.

Asi nejdůležitějším mezníkem byl rok 1921, kdy Margaret Murrayová publikovala svou knihu "witch-Cult in Western Europe". Zde představila myšlenku, že čarodějnické sabaty, které byly v novověku pronásledovány inkvizicí, se opravdu děly (do té doby se všeobecně přijímalo, že to byly extatické vize) a že to byl pozůstatek prastarého kultu plodnosti. Podle jejího názoru šlo o vzývání rohatého boha, kterého si inkvizitoři samozřejmě ztotožnili s ďáblem. V současnosti je tato její teorie považována za nesmysl - „Téměř všichni historici čarodějnictví jsou dnes zajedno, když označují Murrayové knihy za diletanstké, absurdní, bez jakékoli vědecké hodnoty.

Ve své době ale tato kniha měla velký vliv na Geralda B. Gardnera (1884 - 1964). Ten byl, podle svých slov, roku 1939 zasvěcen do covenu (něco jako uzavřený spolek, občas se jim v češtině říká lóže) čarodějnic v New Forest (Hampshire). Roku 1953 založil coven s názvem Wicca a jeho první kniha "Witchcraft Today" (1954) popisovala podobná náboženství, o kterém mluvila Murrayová (v knihách používal termín „Wica“). Šlo o kult Rohatého boha a bohyně, který měl přetrvat do dnešních časů až z dob pravěku. Právě raně novověké čarodějnice byly příslušnicemi tohoto kultu. Tím se začala Wicca šířit na veřejnosti.

Gardner není považován za nezpochybnitelnou autoritu, takže jen málokdo by dnes s jeho knihami bez výhrady souhlasil. V současnosti většina wiccánců nepředpokládá, že by jejich náboženství bylo zachovaným prastarým kultem, ale trvají na tom, že mají ty samé kořeny jako stará náboženství, jen vnější aparát byl vytvořen v současnosti. V rámci Wiccy se vyskytují dvě hlavní větve: Gardnerovská a Alexandrijská (obě vyžadují zasvěcení přímo od jiného zasvěceného). Postupem času také vzniklo velké množství různých odvozených (mají iniciační linii navazující na jednu ze dvou předchozích) či napodobujících směrů (populární či tzv. eklektická wicca, tedy bez závazných pravidel, bez přímé návaznosti, nejčastěji praktikována samostatně).

Wicca neuznává žádný text jako dogmaticky pravdivý, ale má svůj ústřední posvátný a tajný spis, který se většinou nazývá Kniha stínů (angl. Book of Shadows, název později přejali i praktikující jiných čarodějnických směrů). Tato Kniha stínů se předává v tradici z učitele na žáka v prakticky nezměněné podobě. Většinou obsahuje instrukce k různým rituálům či mýtické básně apod. Samotná kniha se netěší nějaké zvláštní náboženské úctě, ale ani není považována za obyčejnou příručku.

Základní podobu Knihy stínů sestavil G. Gardner na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. Později ji upravila Doreen Valiente. Kniha obsahuje zejména rituály, posvátné texty, poučení a rovněž Zákon.

V populárních formách (rovněž tzv. eklektická wicca), které napodobují tradici Wicca se lze setkat s rovněž s pojmem Kniha stínů označující soubor postupů, vlastních rituálů, výpisky z literatury, zápisy z rituálů a podobně.

Ve Wicce není etika natolik rozpracovaná jako ku příkladu v křesťanství, ale i zde existují pravidla (lépe řečeno pravidlo), podle kterých by měl člověk řídit své chování. Často se jako základní pravidlo uvádí „Čiň, co chceš, pokud nikomu neškodíš“ (Wiccanské rede). Tato věta je jedna z nejcitovanějších vět o Wicce vůbec, ale nevystihuje samotnou podstatu wiccanské etiky. Obecně se totiž neustále vedou různé spory o tom, komu by člověk neměl škodit a co je to přesně „škodit“ (počítá se sem i jedení masa? škodím i mravenci, když ho zašlápnu? atd.). Toto základní pravidlo se ale nevztahuje jen na ostatní ale i na Wiccana samého (žádné sebepoškozování).

Samotný základ etiky tvoří jakási obdoba karmanového zákona - „Každý čin se ti třikrát vrátí“. Neexistuje zde tedy koncept „hříchu“ v křesťanském slova smyslu. Člověk je vlastně trestán či odměňován sám sebou. Specifikace tohoto zákona je do značné míry individuálního charakteru, takže není možné pro všechny wiccany uvést jeden výklad (např. jestli hraje primární úlohu záměr nebo výsledek apod.). Samotní wiccané se otázkou etiky také nezaobírají natolik podrobně a nevěnují ji takovou pozornost jako různí křesťanští či židovští myslitelé.